Zaslouží si člověk demokracii?

Reinkarnovaná demokracie v Čechách slaví Kristova léta. Třiatřicet let tu s námi není Orwellův bratr a už třiatřicet let vládne lid lidu. Svobodně žijeme poměrně dlouho, ale jaká je to vlastně svoboda?

V roce 1989 lidé v této zemi prosadili svobodu. Bylo to za daných okolností slastné a opojné vítězství, srovnatelné s vítězstvím na Maraton des Sables, kde po 250 kilometrech na slunci a po svých padnete na kolena. Vysílení, ale šťastní. Jenže, co potom, vlastně teď? Jsme svobodní? Jsme šťastní? A pokud ano, tak kdo? Nebo zatím jen většina trpí pozávodní únavou, svíjí se v křečích a neví, jak se svobodou naložit?

Podívejme se na ní nejdříve optikou zákonů, které nejvíce zasahují do běžného života každého občana. Tedy do naší svobody. Dle dostupných údajů víme, že v roce 1948 u nás existovalo 50 000 právních norem a stát fungoval. V roce 1990 už to bylo 500 000 zákonů. V roce 2010 oddělení analýz Ústavu státu a práva Akademie věd ČR odhaduje počet zákonů na 1 600 000 a o osm let později je podle předsedy nejvyššího soudu Pavla Šámala počet právních norem vysoko nad dvěma miliony! O čem vypovídá to, že člověk člověku neustále zákony do cesty staví?

Jsme jen mluvící opice?

Jedna ze spoluorganizátorek Monika Pajerová v rozhovoru v listopadu roku 2019 řekla: „Osobně se domnívám, že od roku 1989 je nyní stav demokracie úplně nejníže, co kdy byl. Demokracie zkrátka není nikdy vybojovaná."

Jak ale můžeme demokracii vybojovat? Vybojováním morálky a svědomí?

Protože právě tyto ctnosti by měli jít ruku v ruce se svobodou. Svobodou přece není požírání slabšího silnějším, nebo? Bohužel, zatím oněch třiatřicet let "otevřených klecí" ukazuje, že vypustíte-li současně lvi a laně, budou laně trpět. A laní je v zemi více než lvů. Otázkou zůstává, kdo chtěl v roce 89 svobodu. Všechny laně? Možná, nevím, ale domýšleli potom následky?

Se svobodou přichází zločin

Od roku 1989 prošlo četnictvo pořádnou změnou. A to nejen svým názvem. Dnes policie disponuje rychlými auty, jen zřídka kdy chodí pěšky a možnosti pokutování za „drobné přestupky“ jsou několikanásobně vyšší. Přispělo tohle všechno k vyšší bezpečnosti a pořádku nebo je to jen reakce na chování nás, mluvících opic na svobodě?

V rozhovoru v roce 2009 říká emeritní policejní rada Miloslav Dočekal: „V roce 1989 bylo v celé Praze 542 přepadení za celý rok. V roce 1990 už to bylo tisíc sto.“ V posledním roce komunismu bylo podle dostupných informací 107 vražd, v roce 1990 už 212. Proč? Nutno podotknout, že v dalších letech se počet vražd snížil a dnes roční statistika nepřekročí stovku. To ale může mít jedno prosté vysvětlení.

Samotný zločin je od revoluce mnohem sofistikovanější a pro peníze se nemusí hned vraždit. Zatímco za režimu bylo častým zločinem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, dnes, ve svobodné době jsou to především daňové úniky, tunelování nebo tzv. malé domu.

Ukázkovým příkladem nešťastně uchopené svobody je Berdychův gang, který jen otevírá celou moderní knihu kauz, jež by svým obsahem zahanbila i Bratry Karamazovi. Nejsmutnější na tom je to, že do většiny kauz všech těch nenažraných lvů jsou zapletení ti, co prostému lidu, tedy laním, vládnou.

Až mrazivá morálka vládnoucích politiků

Vládnutí je opojné a snad každému člověku na světě dříve či později poplete hlavu. Kde kdo se cítí být povolán ovládat druhé. Zajímává jsou následující slova:

„Nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy hnán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament?"

nebo

"Čím menši je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povolání, dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Důsledkem bude stále se rozšiřující duchovní zbídačování vedoucích (vládnoucích) vrstev. Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromážděni moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul. “

a nebo

"Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny. Její politické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokáže přetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůli této většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračky."

Předpojatost na chvíli stranou. Kdo přečetl Mein Kampf, ten ví, že dnes tolik démonizovaný Hitler měl o tehdejších politicích (parlamentu obecně) velmi špatné mínění a nutno povědět, že alespoň v tomto s ním nelze nesouhlasit. Nedívá se snad dnešní společnost na současné politiky až mrazivě stejnou optikou? A co další záležitosti? Nesvíral naší zem více než čtyři desítky let, jím nenáviděný komunismus? Neohrozila snad Evropu jím kritizovaná migrační vlna? Nejsou dnes Rusové hrozbou?

(Pozn. autora: Žádám o zdržení se komentářů ty, kteří nejsou ochotni přijmout jiný, než většinový názor. Rovněž uvádím, že zásadně nesouhlasím s dalšími radikálními názory a činy tohoto muže a jeho strany.)

Politik se dere k moci jako včela na květ. Stůj co stůj. Myslí to dobře, ale vysaje, co může, bez ohledu na barvu květu. Sám sebe vidí jako morálně vyspělého jedince. Jakýkoliv sebe obohacující záměr si nepřipouští. Každá kauza je vykonstruovaná a prachsprostá lež, že?

Tolik k politikům.

Život kolem nás, jako výsledek svobody a její vlády

Zde jen ve zkratce, neboť všechny současné každodenní problémy prostého občana, laně ve svobodném světě, by vydali na celou knihu. Předesílám, že názor je obecný, nikoliv osobní. Stačí naslouchat prostému lidu na veřejném prostranství.

Školství: Lidé vnímají horší úroveň vzdělání, výrazně vyšší finanční náklady a menší respekt učitelů. Do současného světa je aktuální školství nepraktické. Jednoduše řečeno, učí se, co netřeba, co třeba, to se neučí. Ze škol vycházejí sice gramotní a intelektuální jedinci, avšak jejich morálka je velmi nízká. To jen pro budoucí voliče našich budoucích politiků. Bude líp?

Zaměstnání: Politici se pyšní nízkou nezaměstnaností, ale co radost z práce? Lidé jsou sváženi do zaměstnání, stejně jako vězni ve filmu Frajer Luke. Zaměstnavatelé pohrdají zaměstnanci, zaměstnanci pohrdají zaměstnavatelem. Odvěký souboj dvou tříd, dnes ještě vyšponovaný tlakem na dokonalost. Od pracujícího se očekává maximální výkon, poslušnost, loajalita. Od podnikatelů profesionalita a sledování trendů, měnících se jako roční období. Vymýšlíme produkty, které nepotřebujeme, proto je stále obtížnější je prodat. Opakování reklamy, potažmo názvu firmy či produktu, jakožto vymývání mozku, se stalo nejúčinnější reklamou. Reklama se stala symbolem kapitalismu. Marketing jeho náboženstvím.

Vězeňství: Snad největší slabina současné společnosti. Tresty ztratili na významu. Vězňům za spáchané zločiny nehrozí potupa, ostuda, dřina a náhrada škody, ale jen ztráta vlastního režimu a dočasné omezení možnosti páchání dalších zločinů. Za to se jim však dostává teplo, strava, posilovna a možnost osobního zločineckého růstu. Jinými slovy, společnost si sama vytváří a sponzoruje chytřejší a nápaditější zločince.

Bezpečnost na silnici: Chování na silnici je zrcadlem současné společnosti. Usednutím za volant moderního auta se automaticky zvyšuje naše ego a snižuje pokora, což ještě musíme hlasitě doložit troubením. Frajeříme, nadáváme, bouráme, platíme pokuty. Máme rychlá a silná auta, ale nemáme, kde bychom to ostatním ukázali. Bezpečnost na silnicích snížit neumíme, protože ta je závislá na morálce a odpovědnosti jedince, tak alespoň na "bezpečnosti" vyděláváme. Platíme pokuty za hypotetické ohrožení společnosti nebo sebe samých, avšak adekvátně trestat skutečné zločiny se bojíme. Bohatí bez slzy v oku platí, chudí podepisují online výhodné půjčky.  

Zadluženost: Kdo nedluží, jako by nežil. Srovnávat ceny a platy za komunismu a dnes, postrádá smysl. Co rozhoduje, je možnost nebo nutnost kupovat. Dnes má člověk nesčetněkrát častější příležitost něco koupit (pro radost) a nesčetněkrát povinnost něco povinně zaplatit (pro vztek). Z toho profitují zejména banky a protože lidská touha je silnější, než rozum, je u nás 700 tisíc lidí v exekuci. Takže na pohled si v kapitalismu žijeme všichni bohatým životem, ve skutečnosti má většina společnosti všechno svoje "bohatství" na dluh. A žít s dluhem, znamená být otrokem. A to znamená pošramocenou psychiku.

Náš psychicky a fyzický stav: Svoboda bez odpovědnosti je jízdenkou do pekla. Nic o naší odpovědnosti nevypoví lépe, jako naše tělo. Dluhy, zločiny i hloupost dokáže člověk dobře skrýt, například oblečením, autem, fotkou z dovolené nebo svou obratnou výřečností. Jenže vzhled těla, tloušťku a fyzický stav, to už neskryje. Vůle hýbat se a nepřejídat většině lidem ale chybí, jak potom mohou mít vůli být denně odpovědný? Vůči sobě i druhým. Právě tloustnutí společnosti je jakýmsi ukazatelem, že pokud nad sebou člověk nemá bič, chová se nezodpovědně a to i k sobě. Když nás nikdo nenutí k pohybu, jednáme po svém. Výsledkem je, že tloustneme a chřadneme. Polovina lidí má nadváhu. Invalidní důchod pobírá 400 tisíc lidí. Máme konečně tu svobodu, ale spotřeba antidepresiv za 25 let vzrostla šestinásobně! Můžeme si dovolit chřadnout, protože naše zdravotnictví je na nejvyšší úrovni. Ale.

Zdravotnictví: Máme lepší přístroje, to ano. Po technologické stránce se zdravotnictví výrazně zlepšilo. Po lidské je to slabší. Dlouhé objednací lhůty, chybějící doktoři, často vysoké ceny a mnohdy arogantní komunikace ze strany doktorů, to všechno přispívá k často nepříznivému vnímání českého zdravotnictví. Že slovo léčí, už neplatí, ale že známosti fungují, platí dvojnásob. O systému zdravotního pojištění a této černé díry na peníze se raději nezmiňuji, hrozilo by zvýšení krevního tlaku.

Až další roky ukážou

Svobody se každý chopil po svém.

Někdo hází vajgly a odpadky na zem, někdo kašle na uklízení psích exkrementů, někdo tuneluje a zpronevěřuje. Každý na co má, co mu svědomí (strach a schopnosti) dovolí.

Pravdou je, že lvy svým nezodpovědným, až nemorálním chováním ničí život laní. A laně svým nezodpovědným chováním ohrožují především sebe samé.

To je prozatímní výsledek demokracie moderní doby.

Prosadili jsme si svobodu, ale zatím nejme schopni jednat odpovědně, a tak o tu svobodu s přibývajícími zákony zase přecházíme. Dnes sice můžeme do světa vykřičet, že premiér je lhář, ale už si nemůžeme dát pivo a jít na šlapadlo. Projet napříč naší krásnou zemí autem, aniž byste se dopustili přestupku (hypotetického zločinu), je i pro zodpovědného řidiče s pokorou, zdravým rozumem a instinktem, nadlidský úkol.

Zatím umíme morálně kritizovat a finančně trestat ty více zodpovědné. Zbývá ještě líp se vypořádat s těmi nezodpovědnými. Města se plní bezdomovci a podivnými existencemi, které obklopují a devastují lavičky v parcích. Zatím umíme odstraňovat raději lavičky, nikoliv existence.

Třiatřicet let míříme k dalšímu a dalšímu omezování svobody nás všech. Otázkou tedy je, zda si člověk vůbec svobodu zaslouží. Nebo na něho platí jen režim? Uvidíme v dalších letech.

Jak to vidíte vy?

(Pozn. autora: Autor je apolitický. Neztotožňuje se s komunismem ani s kapitalismem. Je pouze tichým, avšak pozorným a dlouhodobým pozorovatelem lvů i laní. Rovněž autor "vytáhl" na povrch jen nešvary doby, přestože doba nese i svá pozitiva, kterých si je autor samozřejmě vědom.)