Konec tloustnutí v Čechách aneb nechte se operovat

Obezita je chronické onemocnění. Tento názor se v poslední době vyskytuje napříč společností čím dál častěji. Zaznívá z úst lékařů i odborníků, je součástí nejrůznějších kampaní. Ale proč?

Co odborníci sledují tím, že z obtloustlých lidí dělají pacienty? A pokud je obezita skutečně nemoc, jak s touto informací naloží samotní lidé?

Když pomineme skutečně dlouhou historii hubnutí a podíváme se jen o nějakých třicet let zpátky, zjistíme, že za tu dobu bylo napsáno nespočet hubnoucích bestsellerů, proběhlo několik televizních pořadů, postavilo se mnoho desítek fitness center a proškolilo se tisíce výživových poradců a osobních trenérů. Počet lidí s nadváhou a obezitou se však snížit nepodařilo.

Chyba bude pravděpodobně jinde, než v odborné pomoci.

Kampaně za snižování váhy

Problematice hubnutí se věnuji dvanáct let a pokud mohu s čistým svědomím něco prohlásit, pak to, že každý člověk na světě ví, co má pro zhubnutí a udržení váhy v normě dělat.

Tloušťka není problém nedostatku informací.

Přesto se znovu sešel tým špičkových českých lékařů, aby mohl vzniknout další projekt, bojující za snížení počtu obtloustlých lidí. Na webu xy poskytuje údajně řadu zajímavých a užitečných informací, jako by právě tohle lidem chybělo. Notabene v době informační. Web dokonce nabízí BMI kalkulačku a mnoho příběhů. Proč mám pocit, že internet je zahlcený právě BMI kalkulačkami a příběhy úspěšných?

To hlavní, co se však čtenář dozví, je to, že obezita je nemoc.

Podívejme se, co o nemoci říká wikipedie? "Nemoc neboli choroba či onemocnění je patologický stav těla nebo mysli." Dobře. Může být. Pokud budeme brát nadměrnou tukovou zásobu především jako výsledek určitého (dlouhodobého) chování, bude obezita pravděpodobně onemocnění mysli.

Proč ale potom tyto kampaně odkazují zejména na chirurgické zákroky, tedy zásahy do těla?

Do stavu obezity se člověk neprobudí jednoho dne, kdy už je tzv. nemocný a potřebuje operaci žaludku. Do stavu obezity vede několikaletá cesta, během které (zdravý) člověk nejdříve prochází několika stupni nadváhy.

Kdy tedy začíná být člověk přibírající na váze nemocný?

Je lenost onemocnění?

Lze-li dát do spojitosti obezitu a nemoc, pak jenom tak, že s obezitou přicházejí nemoci. S tím už lze souhlasit. Za obezitou však stojí určité chování a ne každé chování přece můžeme označit za nemoc.

S následujícím výrokem nebudou souhlasit dvě skupiny lidí. Ti, co na hubnutí vydělávají (lékaři a odborníci) a ti, co nejsou schopni zhubnout a váhu si udržet. Skutečností je, že tloušťka je výhradně výsledkem dvou hříchů, vyššího přijmu energie a zároveň nižšího výdeje energie. Nehledejme tam proboha jiné příčiny.

Už od konce 6. století jsou tyto hříchy známy jako 6. a 7. smrtelný hřích – nestřídmost neboli obžerství a lenost. Na základě mé praxe bych ještě dodal třetí hřích, a to hřích nesebekritického myšlení, jelikož mnozí lidé se domnívají, že dělají „fakt všechno“, avšak ve skutečnosti dělají jen velmi málo. Lidem chybí přiznat si své chyby a nedostatky. Raději hledají chyby jinde, například v genetice.

Nebo časem označíme i ostatní hříchy za nemoci? Hněv, pýcha, lakomství... 

Avšak zpátky k lenosti. Je lenost nemoc? Moje dcera je líná uklízet po sobě hračky, já jsem líný umýt nádobí a žena je líná jít běhat, jsme podle špičkových lékařů všichni nemocní? Jakou operaci by nám doporučili?

Kde prosím končí lenost a začíná nemoc?

Nemoc zbavuje člověka moci

Zásadní problém je, že pokud z někoho uděláme nemocného a nazveme ho pacientem, zbavujeme ho odpovědnosti za předešlé i budoucí chování a moci jednat. Omlouváme jeho chování a problém tloušťky zkrátka hodíme na nemoc, stejně jako jsme to kdysi hodili na genetiku.

Už tenkrát se lidé začali schovávat za to, že mají genetickou nevýhodu a že jsou v tloušťce vlastně nevinně. Teď k tomu dostali další dobrý důvod, jak se vymluvit, pardon, jak obhájit své chování. Ziglar řekl: "Chcete-li udělat z někoho mrzáka, dejte mu na několik měsíců berle.“  Budeme-li lidem dávat stále jen berličky a omlouvat jejich nezřízené chování, budeme počty lidí s nadváhou a obezitou navyšovat, nikoliv snižovat!

Rovněž tím vysíláme destruktivní signál dalším lidem, kteří mají zatím „jen“ nadváhu. Vlastně jim říkáme, buďte v klidu, později vaši tloušťku vyřešíme operací. Už to umíme a máme skvělé výsledky.

Bariatrické operace na vzestupu

Citace z internetu: „Aleně bylo 37 let, když se se svými 153 kilogramy podrobila bariatrické operaci.  Výsledek byl perfektní, zhubla 78 kilo. Trpí sice chudokrevností, kterou je třeba léčit a do konce života musí dodržovat striktní pravidla, ale nelituje. Zákrok jí změnil život. Našla si partnera a uvažuje o založení rodiny.“

Na co může být paní Alena hrdá? A jaká striktní pravidla musí dodržovat? To je nemohla dodržovat už před operací?

Údajně dojde ročně v ČR k tzv. přiškrcení horní části žaludku u 1 500 osob. Cena této operace (nemocného na mysli) je 80 000 Kč. Většina těchto operací je hrazena z veřejného pojištění. Některé si dokonce pacient nesmí hradit sám, protože jsou na seznamu hrazených výkonů. Podle Zdravotnického deníku je v naší zemi aktuálně 300 000 osob, kterém mohu bariatrické operace pomoci. To máme teoreticky 24 miliard z veřejného pojištění za to, že dotyčné zbavíme možnosti přeží...přejídat se. Nikoliv chuti přejídat se. Jedna věc je totiž utlumit operativně hormony k přejídání, druhou věcí je vidět kolem sebe lidí, jak si vychutnávají předkrmy, hlavní chody i zákusky.

Nejedná se tu čistě náhodou o příležitost čerpat finance z pojišťoven? 

Pokud bych seděl někde v hospodě a měl v sobě několik panáků, bez váhání bych nevybíravě prohlásil: "Takže lidi jsou líní se hýbat, vyžerou se, pak si nechají přiškrtit žaludek a já to zaplatím!" V hospodě ale nesedím a rétorika k těmto lidem musí být jiná, korektní, v rukavičkách. Jsou to přece pacienti.

Když operace neléčí hlavní nemoc

Otázkou je, co vlastně taková operace řeší?

Jednoduše řečeno, zmenšuje místo, kam padá jídlo, takže má vyvolat včasné nasycení. Kliniky se pyšní pozitivními příběhy, stejně jako všechny služby v oblasti hubnutí. Údajně tyto operace lidem pomůžou začít žít nový život. Moje zkušenost a realita je taková, že mnoho lidí je po operacích psychicky na dně. Nejenže každý zásah do těla je už z podstaty nedobrý, ale tady se zasáhne do žaludku a hlava se nezmění. Obezita (i nadváha) je přitom problém čistě morální.

Lidé po operaci dál touží pořádně se napít, najíst, stále mají chuť na sladké. Po operaci se pro takového člověka stává život peklem. Samozřejmě až na výjimky, které potvrzují pravidlo. Další skutečností je, že operace je, jak předesílají kliniky, jen prvním krokem. Dotyčného beztak čeká život, který by měl žít i bez operace. To připomíná známé prodeje zázračných pilulek, které zaručeně fungují, jen je třeba se během jejich užívání nepřejídat a denně se hýbat.

Tloušťka není jediný problém

Třicet let dietaření popletlo lidem hlavu, že štíhlost je nejvíc. Výsledkem je, že fyzioterapeutické kliniky a rehabilitační centra jsou plné lidí, které trpí bolestmi zad, kloubů nebo hlavy. Pohyb v moderní společnosti pomalu vymírá a tím vymírá i naděje na lepší zdravotní stav celé populace. Názory, že elektrokola přiblíží k pohybu více lidí, jsou platné asi jako názory, že s automobilem ušetříme více času.

Je dobré si uvědomit, že ani nadváha nemusí být problém, pokud je člověk fyzicky fit. Držení těla, pružnost a funkčnost svalstva, výkonné plíce a silné srdce, to je oč ve zdraví běží. A k tomu žádná dieta ani operace člověka nepřiblíží. V otázce zdraví zůstane navždy klíčový pohyb těla. A ten nikomu nevoperujeme.

Řešením je posilovat svou osobnost

Jak již bylo řečeno, tloušťka je problém vůle. Měli bychom proto z lidí dělat silné jedince a ne pacienty.

Nešiřme názory, že obezita je nemoc. A pokud snad, je to pouze nemoc myšlení, které se mění společně s tím, jak se mění prostředí, ve kterém žijeme.

Není třeba hned vyhledávat seberozvojové knihy, psychology nebo kouče. Pro začátek by stačilo využívat méně moderní technologie. Odklonit se od moderních přístupů a vědeckých metod. Už jen tak lze začít léčit mysl.

Začínáme však mít společnost rozdělenou na dva extrémy.

Na jedné straně stojí svalnatí fitness nadšenci, pózující denně před zrcadlem a zahledění do svého ega, vzhledu a čísel. Jejich život začíná v posilovně, končí v kuchyni a hroutí se, pokud nejsou jejich svaly větší, než před měsícem. Že se zmenšují na duchu, to už nevidí.

Na druhé straně stojí frustrovaní věční dietáři, jejichž těla chřadnou, rozšiřují se a bolí. Tito lidé plní nemocniční čekárny a jejich život se zmítá v návodech, metodách a rad odborníků na hubnutí.

Ekonomika je jediná, kdo na těchto skupinách profituje. Obě totiž utrácí za zlepšení těla miliardy korun ročně.

Kde je obyčejný vzhled, s nějakým tím tukem navíc, jako vzor krásy? Kde je prospěšná fyzická práce? Kde jsou obyčejné každodenní procházky? Kde je schopnost říct u jídla: „Stačilo mi.“

Pokud chceme, aby na tom z pohledu zdraví nebyli nastupující generace ještě hůř, měli bychom nejenom navýšit počet hodin tělocviku a klást důraz na to, aby zvládli udělat kotoul, ale především bychom jim měli jít sami příkladem a měli bychom je naučit milovat pohyb.

Dnes je pohyb spojený s výkonem, čísly a penězi. Často chybí radost a zábava. Chybí vůle a motivace. Chybí trpělivost a vytrvalost. Chybí nezlomnost a odvaha. Chybí zdravý rozum.

Lidé, prosím vás, koho se to týká, nepodstupujte operace a nenechte ze sebe dělat pacienty. Začněte zlepšovat svou mysl, berte vaše tělo takové, jaké je a hlavně mu dávejte dostatek pohybu! Když tohle zvládnete, máte vyhráno.

Samozřejmě, tento článek je názor jednoho člověka, a netvrdím, že je správný. Opírám se o vlastní zkušenosti. Každý z vás uvidí problematiku ze svého úhlu. Někdo tloušťku nevidí jako problém, jiný může souhlasit s odborníky, jelikož má s nimi dobrou zkušenost. Někoho se článek dotkne a prohlásí, že celý problém není tak jednoduchý, jak si autor myslí. Nemusí být jednoduchý, ale stále je výhodnější zrevidovat vlastní nedostatky a mít moc situaci změnit, než být označen za nemocného.

Skutečnou efektivitu operací a současné dělání z lidí pacienty, tu se dozvíme za dalších třicet let.

(Prosím redakci, aby článek zveřejnila, přestože se tématem zabývám profesně. Nejedná se o reklamu a propagaci, nýbrž o podnět k zamyšlení. Děkuji.)